Dneska mám pauzu od učení (teda když nepočítám to ráno, kdy jsem si tragicky opakovala už od sedmi, trhala vlasy z hlavy, bylo mi na zvracení, chtěla jsem brečet, smát se, vzdávat to a pak tu dvouhodinovou zkoušku), tak jsem se rozhodla napsat vám blog, taky kvůli tomu, že všechny pondělní seriály už jsem dokoukala. Ale proč chci napsat blog úplně ze všeho nejvíc je, protože jsem se naučila péct chleba. Jako vaření mě baví, ale pečení not so much, ale chleba to je úplně whole new story. Naučila mě to Zuzka a mě to přijde príma. „Tyvole nemám už žádnej chleba na snídani.“ „Nooo problemo amigo, si upeču ne.“ Hahaha no prostě pure sensation. Ten první se chuťově povedl, ale nakynul na něm pinďour a ten druhý už i hezky vypadal a já jsem spokojená a jsem teďka úplně natěšená na to, jak budu zkoušet další a další druhy chleba.
Už třetím rokem mi visí na zdi New Yorský kalendář od Graphique France a každý rok mi přijde, že tam jsou krásnější a krásnější fotky. Tenhle rok nevím proč, jsem si ale omylem objednala velkou velikost, takže teď tu mám nad stolem obrovský obrázek černobílého Macy´s a strašně se mi to líbí.
Btw: tenhle post obsahuje spoiler na knihu One Day, omlouvám se těm, co si to už přečetli, ale je to můj blog ne nestranná recenze.
Tak jak jste to oslavili? Já musím říct, že jsem měla zatím asi tu nejlepší půlnoc ever. Jak jsem dneska vyprávěla Adamovi, většinou jsem půlnoc nějakým způsobem zmeškala. Buďto jsem se zkouřená smála se Štrajtkou a Viky někde po cestě na Sněžník, nebo jsme se rok na to už na rozhledně (opilá a po konzumaci lehké drogy) sháněla po jednohubkách, které jsme zapomněli doma. Nebo si to už nepamatuju někde u Žerdy na chatě. Případně Adam rozbil skleničku a přesně o půlnoci pro něj bylo strašně důležitý najít smetáček a lopatku. A minulý rok nikdo pořádně ani nevěděl, kolik je vlastně hodin. Tenhle rok jsme díky Carle a Zuzce všichni vyrazili podívat se na ohňostroj, který pouštěli ze Střeleckého Ostrůvku, a bylo to bezva. Přesně o půlnoci jsme bouchly dvě šampáňa a koukali na ohňostroj a já jsem byla hrozně dojatá. Všichni jsme si přáli nový rok, dokonce jsme zpívali nějakou písničku, hned po půlnoci jsem od Adama dostala krásnou smsku, ta mě dojala ještě o trochu víc. Ještě stále věřím citátu, který jsem kdysi někde četla, že ne všechny přátelství tu mají být na věky, že prostě s některými lidmi jsme předurčení strávit nějaký čas a pak je nechat jít. Stalo se to takhle se spoustou lidí a díky tomuhle vím, že se tím nemám trápit a jít dál. Co mě těší ale ještě trochu víc, že jsou přátelství, která tu opravdu na věky mají zůstat. Třeba s holkami z Děčína. Každá jsme se vydaly úplně jinou cestou. Domča C. je v Dráždanech, Štrajta žila v Irsku, Žerda v Londýně, i když teď už je zpátky, Dominika je teď na Jihu Francie, a Viky v Praze, ale vždycky se prostě v tom Děčíně sejdeme a je to úplně stejný jako dřív. Štrajku znám už od úplně první třídy, Žerdu a Domču C. od třetí a Viky od Štrajty a někdy ve čtrnácti jsem mezi nás přivedla i Dominiku. A i když si třeba v průběhu roku vůbec nepíšeme, tak prostě všechno zůstává stejný, když se konečně jednou za půl roku sejdeme na čaj, na pivo, nebo abychom vyšplhaly někam na rozhlednu. Jo a ještě jsem vám chtěl říct, tohle bude asi pekelně dlouhý blog bez ladu a skladu. Pokračujte tudy ;-)
Jako by nestačilo, že jsem jela domů místo večer druhý den ráno, ale ještě stihlo nasněžit ve Frankfurtu za ten krátký čas, abych já jsem si mohla okousat všechny kůžičky kolem nehtů, aby se mi během pár hodit totálně zhoršila pleť a ubrala jsem si tak minimálně měsíc života. Ten druhý let do Prahy pak málem zrušili, no já myslela, že se zblázním. Nakonec jsem teda konečně dorazila domů, vyřízená tak, že jsem sotva hýbala nohama.
I am very fortunate in the matter of the important things. I have a wonderful family I can always rely on, handsome boyfriend and amazing friends. However when it comes to the little things – shit happens. And there is only a certain amount of shit happening to one person that we can just overlook and move on. When it comes to the little things, I trip, slip and fall. I close my fingers in drawers and doors. I burn myself when I cook, I burn myself when I straighten my hair and when I iron my clothes. I have so many burns, scratches and scars I cannot even count them. Every one of them comes with yet another better story. Hell, I was even able to break my nose falling backwards; I mean how many people can say that?
A konečně jsem odevzdala ten nejhorší assessment ever a to přesně tři hodiny a dvacet minut předtím než má pro nás přijet taxík a odvézt nás na letiště.
Tak abych začala od začátku, měla jsem ten nejvíc hektický týden vůbec. V pondělí a v úterý jsem ráno měla školu a odpoledne osmihodinovku v práci. V úterý jsem končila v jedenáct a ve středu jsem začínala v šest ráno a hned potom jsme měli naše Christmas se spolubydlícíma. Ve čtvrtek jsem šla zase do školy na devátou, po škole jsme měli naší study group, kde jsme stejně nedokončili ten assessment a ještě večer jsem na tom pracovala. V pátek jsem se chtěla trochu vyspat a večer byla Christmas Party, dostaly jsme se do postele po jedné hodině ranní a začínaly jsme se Zuzkou snídaňovou šichtou, měla jsem mezi tím pauzu a večer jsem se zase musela vrátit do práce, končila jsem v jedenáct večer a druhý den jsem začínala opět v šest ráno. Když jsem se vrátila z práce, psala jsem závěrečnou esej a balila jsem si kufr. Dneska ráno jsem vstávala opět po osmé a první věc, že jsem šla do školy, konečně odevzdat tu debilní práci. Ještě jsme tam asi hodinu stresovali ohledně posledních dvou otázek, nefungovala tiskárna, nefungoval turnitin, takže prostě stres stres stres, asi dvacet minut před deadlinem to konečně bylo v bedně a jsem TAK ráda, že to konečně mám za sebou, protože to bylo fakt strašný jako lidi! Do toho ještě nakupování posledních dárků, posílání všech vánočních přání…všechno, co musím stihnout před odletem.
Teda poslední dny jsem měla pěkně nabité. Od study sessions po docela dost hodin v práci. V pondělí byla v práci ale neskutečná sranda, fakt jsem se musela krotit, abych nevyprskla smíchy, když jsem lidem dávala na stůl talíře s jídlem. V úterý jsem pracovala do půl jedenáctý večer a druhý den ve středu jsem začínala už v šest ráno. Takže si dokážete představit, jaké bylo asi vstávání co? Každopádně to byla docela pohodová šichta. Až na to, že mám zase nový šrám na hřbetě ruky, přibyl ke šrámu, který jsem si udělala právě v úterý, když jsem nejvíc uklouzla na mokré podlaze, když jsem v ruce měla pět plných džbánů vody – skleněných džbánů. Takže krom toho, že jsem se trochu pořezala, jsem se ještě strašně bouchla do nohy. Taky mám nějakou krvavou ránu na malíčku, to je myslím z dneška. Obrovskou modřinu na zadku (nemám tucha) a spousty dalších a přibývají. Hrůůůza. Ale to jsem trochu odběhla od tématu.
Začalo to docela nevinně, kdy jsem začala děsit Lucii ještě na starém bytě. Ono totiž děsit Lucii to je taková sladkost pro všechny nadšené děsitele. Ona se totiž zásadně děsí tak vtipně, že skáče do vzduchu, křičí, zvedá ruce a různě odskakuje. Jenže jak jsme se sestěhovali s Maxem, tak se mi začal hrabat do zelí a začal Lucii děsit taky a ještě se chtěl hádat, že ji vyděsil víckrát a silněji než já. Musela jsem přistoupit až k tak drastickým měřítkům, že jsem se jí například schovávala ve skříni, než se osprchovala, a to vám pak byl výkřik, skoro jí spadl ručník. No, a protože Max nepřestával, tak jsem musela vyděsit i jeho. Jako vo to nic, vyděsil se pěkně, ale na rozdíl od Lucie je pěkně pomstychtivý a dneska mě vyděsil, když jsem šla z koupelny. Dokonce se přiznal, že už tam na mě čekal už předtím, ale že mi to dlouho trvalo, protože jsem si, no řekněme… „myla obličej“ a četla jsem si u toho Nesnesitelnou lehkost bytí. xDD Hahahaha až teď si uvědomuju, jak adekvátní čtení je to k takovéhle činnosti zrovna xDD. No každopádně na podruhé se mu to povedlo a to mě teda pekelně namíchlo. Tak jsem se ho rozhodla vyděsit po jeho cestě z kuchyně, ale ani si trochu neucvrkl svého mlíka, pro které si šel a na moje: „Buja buja buja!!“ Reagoval: „Já jsem se nelek, sem slyšel kliku. Jaktože nespíš?“ „Nemůžu spát.“ „Už jsou Simpsni online.“ A tak jsem se vrátila k sobě do pokojíků, a protože vážně nemůžu usnout, tak jsem se rozhodla pobavit i vás, protože mě to teda vážně pobavilo.
V poslední době se mi nechce vůbec vycházet z domu, vlastně když na to přijde, vůbec se mi nechce vylézat z postele. Už když jsem oblečená, mám vždycky chuť skočit zpátky do postele a číst si a ach jo… proč jsem se nenarodila jako medvěd? Venku jsou úplně šílený vichry a tím nemyslím jen ten včerejší hurikán, prostě když tu fouká, tak vás to táhne tím směrem, ať děláte, co děláte, na cestu do práce člověk potřebuje o dvacet minut navíc.
